Terapie psaním

12. srpna 2019 v 20:31 | Christine |  Životní příběh
Terapie psaním.
Proto tenhle blog, proto tenhle instagram.
Nejen, že pomáhám ostatním. Písmenka a ostatní pomáhají i mě.
Zjistila jsem, že pomocí písmenek umím nejlépe vyjádřit, co se děje. A hlavně, hlavně mě to baví!

Trochu hovorovou, za to čtivou mluvou o různých problémech, úskalích ale i pozitivní energii a dobré náladě. Různé rady a tipy. Prostě o všem, o čem se dá psát.

Jenže co se stane, když pisálkovi začně hodně špatný období. Co se stane, když jste před 14. dny psali o úmrtí, týden na to o tom, že vám umřel někdo další a dneska? Dneska mi umřel druhý děda. Je to jako zlý sen. Během 14 dnů přijít o tři osoby z rodiny, celkem blízký rodiny. Moje tělo přišlo do módu - trauma. Nebo tomu taky říkám psychopat.

Takový to, že necítíte nic. Prostě prázdno. Nevíte co dělat, nic vás nebaví, jedete na autopilota. Něco je fakt hodně špatně. Umřel mi děda, můj nejmilejší děda. Po babičce, která umřela před dvěma lety, to byl další člověk na seznamu mi opravdu blízkých lidí z rodiny. Upřímně? Už moc blízkých lidí z rodiny nemám. Nemyslím tím, že nemám lidi v rodině, ale díky tomu, jak je naše rodina rozhádaná a tak dále, tak tam prostě moc blízkej vztahů není. A proto možná ta ztráta blízkých bolí víc než kdy obvykle. Po pravdě do dneška jsem se pořádně nevzpamatovala ze ztráty babičky. Babičky o kterou jsem se starala 4 měsíce v nemocnici a byla poslední člověk, co ji viděl s otevřenými oči. Ten, co jí pomateně utíral krev z nosu a pusy. Ten, kdo jí držel ruku při odchodu. Bylo to jedno velký obrovský trauma.

A víte, co na tom bylo nejhorší? Cca dva měsíce po smrti babičky byly Vánoce. Ani jsem neměla chuť Vánoce slavit. Ale jeli jsme, jeli jsme za dědou, aby tam nebyl sám. A mě uložili do babiččiný postele. Víte jak mi bylo???

To byla věc, která mě donutila do malého a jinak mého oblíbeného městečka už nejezdit. Od smrti babičky jsem tam byla pouze třikrát. A tenhle rok vůbec.

Né protože bych moji pratetu (ségru babičky), nebo dědu nemilovala. Ale protože jsem po tomhle všem nemohla. Nedávala jsem to psychicky, sotva se řeklo slovo Žlutice objevilo se ve mně jedno velký peklo. Bylo mi vždycky hrozně zle.

No a když mi před 14 dny umřela prateta a já tak šíleně litovala, že jsem tam nejezdila kvůli tomuhle traumatu. Rozhodla jsem se, že vezmu přítele a pojedeme do Žlutic spolu, že ho představím mému dědovi a budu mít s dědou nějaký hezký čas. Děda se vždycky na mě ptal, vždycky mě pozdravoval, vždycky na mě myslel. A to i když už mu dost blbla paměť. Na mě nikdy nezapomínal.

Jenže já měla tuhle pitomou nemoc. Debilní angína, nedovolila mi abych za dědou jela. A už ho nikdy, NIKDY, NIKDY nespatřím. Je mi hrozně, nějak tuhle informaci vím, někde jí mám. Ale prostě ji jednoduše nedokážu zpracovat.
Jak jsem psala, jsem v režimu autopilot. Jako kdyby ta informace ke mě ještě nedošla celá. Vnímám, že se to stalo. Ale necítím nic, ano někdy brečím. Ale není to to, co bych měla cítit. Nevím co mám dělat, nevím co chci a prostě jen nějak funguju. Připadám si jako robot. Proto tomuhle stavu říkám psychopat. Vím moc dobře, že to je jenom obranej mechanismus, abych se nezhroutila. Respektive mám proč. Úmrtí tří rodinných příslušníků během 14 dnů je prostě moc.

Mám strach, bojím se toho dne až to na mě celé spadne. Bojím se, že to už prostě nemůžu zvládnout. Bojím se, že už je toho na mě fakt opravdu moc. A vlastně jsem bezradná. Nevím co dál. Ano smrt je součástí života a asi za normálních okolností bych procházela obyčejným truchlícím procesem. Ale momentálně se bojím, že už je toho fakt moc.

Že jsem na okraji zhroucení, na okraji toho abych si vzala dovolenou a ubytovala se v Bohnicích. Bojím se, že nějak nejsem schopnán tohle zvládnout.
 

Kam dál

Reklama